Potulný snílek naší doby – Alexandra Ratajová

Tribuny se zaplňují, diváci berou u stánku poslední piva a míří na svá místa. Uvolněná letní atmosféra ulehá mezi sedačky zaplněné dekami a na scénu vchází Kamil Halbich jako potulný rytíř zabraný do knihy. V dětské postýlce zaplněné knížkami z ní vyrábí pomocí černé lepicí pásky štít a může vyrazit na svou první výpravu.

Kterak Don Quijote vyrazil z domova.
Starostlivá rodina a přátelé pálí jeho knížky, zatímco Quijote pasuje Sancho Panzu na zbrojnoše, aby ho doprovázel na jeho dobrodružstvích. Každý správný rytíř musí mít přece věrného sluhu, kterému daruje království nebo ostrov, až porazí své nepřátele. Marek Adamczyk tak následuje Halbicha jezdícího na popelnici a jejich společnou absurditu dotváří svou hloupostí a zkomolenými slovy. Cestující po písčitém povrchu, na němž je postavená konstrukce připomínající romské obydlí. Jestli někdy opustí domov, nebo se příběh stále odehrává na místě jen v Quijotově hlavě, si může rozhodnout divák sám. Koncepce nevylučuje ani jednu možnost. Halbich nás se snovým výrazem uvádí do dalších kapitol, zatímco vzhlíží k stmívajícímu se nebi a záři světelných reflektorů na vrchu tribun. Doprovází ho seriálová hudba vyvolávající dojem krátkých epizodek v obdobném duchu – Don Quijote vyráží na dobrodružství, Don Quijote se snaží vyřešit reálně neexistující situaci a selže, Don Quijote se vydává na další cestu.

Začíná se nabízet otázka, jak velká ironizace a nadsázka je inscenátory zamýšlená? Prvek zesměšnění je patrný nejen ze seriálové znělky, ale i z okázalého herectví všech protagonistů. Sledujeme jen divadlo, nemusíme příběh spoluprožívat a trnout. Hlavně se dívat a zasmát se. Někdy i sám sobě, protože každý rád uvěříme lžím, ať už knižním či televizním. Život ve slovech a v obraze vypadá o tolik jednodušeji. Idealizovat si vlastní život a zasadit jej do jiných kulis pouhou myšlenkou je nádherně lákavá představa. Problémem je, že ze spálených knih a posmutnělého Quijota na konci představení vzniká dojem, že snění a fantazírování z nás udělá nepoužitelné hlupáky. Potulný rytíř se odevzdaně vrátí do svého obydlí. Mezi svými knihami a plechovou boudou vypadá jako poslední přeživší na smetišti snů. Nebo jako ztracené děcko, které bylo vrženo do světa dospělých a neumí v něm chodit. Quijote přivedený k rozumu je nešťastným člověkem bez energie, kterého oživí jedině nové dobrodružství.

Ať už si příběh přebereme jakkoliv, zůstává zmatené bezčasí. Quijote jezdí na popelnici a v ruce třímá trubku, má na sobě dobový kostým a potkává se s policisty a vězni v dnešních oděvech. Při boji s větrnými mlýny se dostane do dopravní nehody a s fanynkou si maluje selfie. Neurčité dobové zařazení působí zmateně a nekomplexně, jako by děj nesledoval žádnou linii. Zároveň taková útržkovitost tvoří iluzi roztouženého neukočírovatelného snění, které Quijota doprovází stejně věrně jako jeho Rosinanta. Kamil Halbich navíc s rozevlátými šedinami étericky pobíhá po jevišti a svým výkonem zaplňuje všechny mezery a hluchá místa, která občas vznikají. Marek Adamczyk ho úspěšně dobíhá a uvědoměle se veze na vlně dobrodružství s ním. A kolem nich se ostatní herci převlékají z role do role, aby stihli s Quijotem projít všechny výpravy. Množství postav je pak značně odděluje od hlavní dvojice a zdá se, že tvoří jakousi tlupu neustále se pokoušející o přivedení zasněného rytíře do reality. Kromě Sancha se jedinou soucítící postavou zdá být Quijotova neteř, která se snaží ukrást pár knih a uchránit je před zničením nebo si zkouší rytířský postoj na popelnici.
V druhé části inscenace se pak Quijote k vlastnímu údivu stává skutečným hrdinou. Je o něm napsána kniha a potulní rytíři se v kostýmech rojí po celé zemi. Ztrácí postupně svou jedinečnost a po boji se zrcadlovým rytířem se vzdává svých knih. Sborový zpěv všech herců pak uzavírá život jednoho blázna, který se na stará kolena stal mudrcem.

Inscenace Divadelního léta se vždy zaměřují na širší publikum a oživení Plzně v letních dnech. S prázdninovou pohodou jde ruku v ruce komedie, která diváky pobaví a zároveň nenápadně vyzdvihne nedostatky naší společnosti. Naše donkichotství po představení ale zůstává na pochybách. Jsou iluzivní boje přirozenou lidskou vlastností nebo něčím, čeho je nutné se zbavit? Otázka zůstává, odpověď a záměr si musíme najít sami. Pobavit se ale můžeme i bez odpovědi. Úsměv na tváři vydrží déle než intelektuální přemítání.
Alexandra Ratajová, studentka Katedry teorie a kritiky DAMU, 1. ročník