Ubité donkichotství – Alena Joachimsthalerová

Letošní ročník Divadelního léta pod plzeňským nebem navazuje na roky minulé a opět uvádí dramatizaci slavného románu. Po Třech mušketýrech či Psu Baskervillském si tentokrát inscenátoři vybrali Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha, jehož autorem je Miguel de Cervantes y Saavedra. Pro hlavní roli Dona Quijota si přizvali z Prahy Kamila Halbicha, kterému se podařilo skvěle vystihnout rozporuplnost postavy a předvést ji nejen coby romantického snílka, kterého publikum nejednou při jeho dobrodružstvích lituje a zároveň se mu směje, ale i jako inteligentní a bystrou osobu, již nelze jednoduše označit za blázna.
Antonio Quijano je španělský nižší šlechtic, který natolik propadne rytířským románům, že se sám rozhodne stát potulným rytířem a svými hrdinskými skutky si získat obdiv celé země a lásku své vyvolené, Dulciney z Tobosy. Přejmenuje se na Dona Quijota a se svým zbrojnošem Sancho Panzou se vydává na cesty. Na nich se utká s různými rytíři, obry, zachraňuje lepé panny. Vše jsou ale pouze jeho výmysly a ve skutečnosti bojuje s biřici či známými větrnými mlýny a místo lepých panen se bije za ženy nevalné pověsti. Po několika nepovedených pokusech jeho přátel, aby se vrátil domů a zde se ze svého bláznovství vyléčil, se jim přeci jen léčkou podaří Quijota přimět k tomu, aby jim slíbil, že se na celý rok vrátí a zanechá nebezpečných výprav. Návrat ho skutečně vyléčí, ale násilným vyrváním z jeho vlastního světa ztrácí všechny svoje sny a nemá už pro co žít, což způsobí jeho smrt.
Režisér Vilém Dubnička při inscenování vycházel z vlastní dramatizace a úpravy románu. Zachovává základní dějovou linii příběhu a květnatost jazyka, zejména v promluvách Dona Quijota, ale v mnohém se i od předlohy odlišuje a místy ji aktualizuje. Například Sancho Panza (Marek Adamczyk) není takový prosťáček, který svému pánovi vše věří. Zpochybňuje tvrzení, že za odlišným pohledem Dona Quijota na realitu jsou čáry zlého kouzelníka Siligina, jak mu to jeho pán vysvětluje. Plzeňský Sancho je drzý, vychytralý a drží si svoje názory na skutečnost. Tím vzniká mezi ním a jeho pánem větší napětí, což dynamizuje spád celé inscenace.
Zajímavou proměnou prošel boj s větrnými mlýny, který se chtě nechtě v inscenaci o Donu Quijotovi prostě objevit musí. Dubnička zde pracuje už s jejich metaforickým významem, coby neexistujícím nepřítelem. V Quijotových představách se totiž auta na ulici (skutečná, která je možné vidět vstupní uličkou do hlediště) proměnila v obry a on vybíhá se s nimi utkat. Ozve se skřípot brzd a náraz a Quijote se celý pomlácený vrací na hrací plochu. Sancho se mu pokouší vysvětlit, že to byly jen „větrné mlýny“, co viděl, a celá tato epizoda je pojmenována jako dobrodružství křižovatkové.
Trochu zarážející je úprava léčky faráře, lazebníka a neteře Dona Quijota, kteří se za ním vydávají, aby ho unesli zpět na jeho vlastní panství. V plzeňské úpravě se přestrojí za muslimy, což je na jednu stranu šikovné řešení, protože jsou celí zahalení a Quijote nemá šanci je poznat, na stranu druhou se už však jejich parodizování modliteb a podbízivost vůči publiku pohybuje dost na hraně.
Samotný závěr inscenace je poněkud rozpačitý. Tím, že v úpravě románu byla odstraněna dvojlomnost postav faráře a lazebníka a byla ponechána pouze jejich uvědomělost, nikoli však už jejich špatné stránky, vypadá to, jako by Quijotovo bláznění bylo opravdu něco tak ojedinělého a výstředního, až je to škodlivé pro společnost. Samotná jeho smrt, kdy je pohřben mezi svými knížkami, vyznívá jako nevyhnutelný konec pro člověka s jiným vnímáním skutečnosti, než má jeho okolí. Inscenátory oficiálně proklamované téma, že my všichni jsme vlastně Don Quijoty, je v konfliktu s inscenací, jež nám říká, že pro blázny tu není místo. A tak je závěr, kdy si všechny postavy berou do rukou smyšlené meče, a samy se tak stylizují do role potulných rytířů, v rozporu s dosavadním sdělením.
Přestože sami pořadatelé festivalu říkají, že nemají ambice vytvářet intelektuálně náročnější kusy a chtějí diváka spíše bavit, než ho vyprovokovat k přemýšlení, premiérovaná inscenace Dona Qujiota nabízí i taková témata, nad nimiž je dobré se zamyslet. Nevládnou nám také obyčejní Sanchové, kterým spadl znenadání ostrov do klína, a oni nemají potuchy, co si s ním počít? Samozřejmě, že vedle povedenějších narážek a vtipů je jich pár ze slabšího soudku, ale v krásné atmosféře letního večera je lehké je tolerovat, či se jim i s chutí zasmát.

Alena Joachimsthalerová, studentka Katedry teorie a kritiky DAMU, 2. ročník