A ejhle, byl jsem svědkem zázraku!
Premiéra komedie 39 stupňů, 15. 6. 2023, očima divadelního kritika a publicisty Jiřího P. Kříže, přečíst si můžete i v Divadelních novinách.
Ve čtvrtek 15. června jsem byl na premiéře 39 stupňů na Divadelním létu pod plzeňským nebem. Letos už chválabohu zase v proluce pod náměstím, a ne kdesi v Kotěhůlkách mimo vnitřní město jako loni. Právě začal 16., a prý poslední ročník letní přehlídky kdysi vzdorovitého mládí s Marcelou Mašínovou, a hlavně s Vilémem Dubničkou v čele odboje proti divadelním konvencím… Ale prý bude hned od příštího roku následovat odboj středního věku, tak ještě nezoufejme.
Po loňském Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho v režii Šimona Dominika s neuváženým obsazením titulní postavy jindy znamenitou Dianou Tonikovou jel jsem do Plzně s velkými obavami.
A ejhle, byl jsem svědkem zázraku!
Jako vždy znamenitý překlad Pavla Dominika z pramenů Buchana, Barlowa a Hitchcocka (na konci tisíciletí film z roku 1935 pozdějšího mistra hororu označili britští odborníci za 4. nejlepší ostrovní film 20. století, a ještě LP 2017 se umístil na 13. místě historicky nejlepších kinematografických kousků GB) si vzal dramaturgicky do parády zázrak Jiří Janků z Liberce, režii bravurně zvládl Zdeněk Bartoš. Ano, ten až z toho Chebu…
Zhlédnuté je nádherná, žánrově čistá, invenční, bláznivá divadelní groteska (i když v tom žánru nejdelší, jakou jsem kdy viděl; pardon, Kramerova filmová crazy To je ale bláznivý svět se Spencerem Tracym je ještě mnohem delší /197 minut/) tří herců a jedné herečky (Jan Meduna, Eva Leimbergerová, Jan Holík, Tomsa Legierski), postavená na minimalizaci rekvizit (čtvero štaflí, pojízdné dveře, křeslo, stůl, několik židlí proměněných později i ve skotské dudy, stojan na kabáty a nějaké haraburdí), které vstupují do konkurenčního vztahu k hercům. Kdybyste na mě dali a nějakou reprízu i navštívili, vzpomeňte si na má slova při výstupech, ve kterých na jevišti jsou najednou víc než čtyři, tedy všichni živí aktéři, nebo když dva agenti v dvojplošníku pronásledují Hannaye, nebo hned v ouvertuře v repeticích vyhlédají statečně inzitní hlavní hrdina a o chvíli později zavražděná německá agentka na špiónskou konkurenci číhající pod oknem londýnského činžáku… Co na tom, že místo nad Temží jen na té Mži.
Příval hříček slovních, situačních i gagů neumdlévá. Naopak, ve druhé části inscenace se ještě stupňuje – až do gejzírů a vodopádů podporujícího bránicbolení.
Co mám psát víc. Snad ještě připomenu politický Hannayův naléhavý projev, když je ve Skotsku v pudu sebezáchovy „hozen“ rovnou do víru volební kampaně. Jeho bezobsažnost je vypovídající, úplná a vysmívá se politikům všeho skupenství, aniž akcentuje či preferuje jakýkoli světonázorový proud. Ostatně ten dneska hledat kdekoli je marno. – A ta forma! Průzračně popnárodopisná, vlastenecká, vroucně kanonizující (nebo kanónfutrující?) analýza žvástu!
Tuctem slov (předložku nepočítám): Lepší než Ondříčkova česká premiéra 39 stupňů v Dejvickém divadle před 15 lety (mé oblíbené divadlo se určitě zlobit nebude)! A to je co říct, protože jeho inscenace patří k nezapomenutelným.
Nejsem Plzní podplacený lobbista, nýbrž jen divák, který má rád perfektní řemeslo proměněné často v nejlepší kumšt. Jen tak pro pořádek: Scénu v plzeňské proluce má na svědomí Pavel Kodeda, kostýmy Andrea Pavlovičová a hudbu Jiří Švec. Klaunskou choreografii pro sebe a pro kolegu Holíka Tomsa Legierski.
Jo, a léto ještě nezačalo. Postupně jsem na nátělník a triko Fandím divadlu navlékl prezidentskou flanelovou košili, kterou si i Jindřich Šídlo, když už Pavlovi neměl co vytknout, popletl s manšestrovou, protože to ona škrábe a elektrizuje, pak i svetr, zimní bundu (švýcarskou), na krk jsem nasoukal rouru a na hlavu čepičku z časů, kdy mi to ještě šlo na běžkách…
Na zářijové mezinárodní DIVADLO Plzeň s takovým kouskem!
Vím, letos pozdě, odpoví mi některý z členů jeho dramaturgické rady rád.
Proboha, běž někam s KOMEDIÍ, napíše mi jiný!
Jiří P. Kříž
Do Kritického hřebíčku Divadelních novin rezervuji pro plzeňských 39 stupňů
*****
Ani tam se ovšem Bartošův bravurní, ale jen letní kousek nedostane. A tak končím s obdivným vydechnutím, že nejen na Otáčku zámeckého parku v Českém Krumlově mají nejvyšší divadelní strop na světě. Totiž nebe. Byť jen v proluce. Ostatně na soutok Polečnice s Vltavou jedu za čtrnáct dnů. Znovu na Grinova, Arsenjevova a Formanova Muže Dvojhvězdy. Taky takový nejen „kurvavirově“ nedoceněný kousek. Tak na něj vedu aspoň rozmnožené potomstvo zlé, blbé a nevděčné. 😊